Navštíveno: nenavštíveno
Historie:
Kostel svatého Linharta, který dnes známe hlavně podle jeho honosných dobových fotografií, měl svůj počátek přímo v obci Prameny. Už v polovině 14. století získali zdejší hornickou osadu s okolím páni z Rýzmburka jako léno od Karla IV., a to s právem svobodného horního podnikání – tedy s možností naplno těžit bohatství zdejších rud. První písemná zmínka o kostele pochází z roku 1357, kdy tehdejší majitel panství Bečov dosadil do úřadu faráře v Pramenech kněze Andrease. Jak přesně vypadal původní pozdně gotický kostel a kdo ho navrhl, už dnes nevíme – jen tušíme, že musel vyrůst v souvislosti s rozvojem horní osady. V 16. století se Prameny stejně jako řada okolních vsí přiklonily k protestantství a na faru začali přicházet evangelíci. Po násilné rekatolizaci ale zdejší kostel ztratil na čas samostatné postavení: až do roku 1710 byl jen filiálkou farního kostela sv. Petra a Pavla v Mnichově. Mezitím se však jeho podoba výrazně proměnila. V letech 1615–1618 proběhla zásadní přestavba, která vtiskla stavbě pozdně renesanční ráz. Původní zvonová věž před západním průčelím kostela na tom byla už brzy technicky tak špatně, že ji bylo nutné zbourat – někdy na počátku 60. let 17. století ji nahradila nová raně barokní věž. Z gotického předchůdce ale nezmizelo úplně vše. Do nové budovy byly převzaty alespoň některé prvky: původní půdorys, hrotitý klenutý portál s kamenným ostěním v jižní stěně lodi a ostění dveří u vstupu ze presbytáře do sakristie. V době přestavby vznikl také varhanní chór s bočními ochozy – jednoduchá malovaná dřevěná konstrukce, na jejíchž středních pilířích se dochoval vyřezaný letopočet 1692. Na tomto chóru stály varhany, které kostelu věnovala místní obyvatelka Thusnelda Tanzerová. V padesátých letech 20. století byly tyto varhany přeneseny do kostela ve Velké Hleďsebi, kde nahradily starší nástroj. Jižní strana kostela získala roku 1700 novou barokní klenutou předsíň, která zjemnila přechod mezi venkovním prostorem a interiérem. Poslední větší pozdně barokní úpravy pak proběhly v roce 1768. Kostel sv. Linharta tak po staletí vrstvami přestaveb vyprávěl dějiny Pramenů – od hornické osady přes reformaci a rekatolizaci až po barokní zklidnění. Když si zkusíme někdejší kostel sv. Linharta v Pramenech znovu „postavit“ před očima, vyroste před námi typická venkovská barokní stavba – jednoduchá, ale plná zajímavých detailů. Jednolodní obdélný kostel byl orientovaný klasicky východ–západ, s presbytářem a sakristií na východní straně. Na západní stranu byla připojena hranolová věž čtvercového půdorysu zakončená cibulovou bání. Spolu se vstupním průčelím vytvářela mírně vystupující rizalit s jednoduchým portálem, takže příchozí musel projít jakousi „branou“ mezi světem venku a prostorem chrámu. Na bocích věže bývaly velké hodinové ciferníky, které určovaly čas celým Pramenům. Loď kostela kryla šindelová sedlová střecha, nad východním závěrem přecházející ve valbovou. Interiér lodi i presbytáře byl plochostropý, ale stropy rozhodně nepůsobily fádně – tvořily je dřevěné, pestře malované kazety, které prostoru dodávaly barvu a vzor. Na jižní straně byla roku 1700 přistavěna zaklenutá předsíň, takže věřící vstupoval nejprve do jakéhosi krytého „závětří“ a teprve pak do lodi. V západní části lodi stála na sloupech mohutná trojramenná dřevěná kruchta, která obsáhla celou šířku kostela a zvedala modlitební prostor o patro výš. Před kostelem stávala gotická kamenická obětní schránka vysoká asi 1,3 metru, zdobená soustruženým kanelováním – tichý relikt starší zbožnosti, který návštěvníka vítal ještě před vstupem dovnitř. Hlavní oltář svatého Linharta byl dílem 19. století, ale stylově zvláštním: bohatě dekorativní, s ornamenty připomínajícími románské motivy. Zhotovil jej v roce 1868 truhlářský mistr Anton Hahn z Čisté a v roce 1905 ho obnovil tesařský mistr Franz Halm z Pramenů; o této opravě svědčil renovační nápis na zadní straně oltáře. Ke stejnému okruhu patřily i další prvky zařízení. Jednoduchá kazatelna a boční oltáře umístěné na pilířích vítězného oblouku byly rovněž truhlářskou prací Antona Hahna z roku 1883; na dokončení kazatelny se podílel i tesařský mistr Johann Weninger z Horního Slavkova. Na evangelní straně stával oltář sv. Jana Nepomuckého, na epištolní straně oltář Černé Panny Marie Altöttinské, oba z roku 1883 a také z dílny Antona Hahna. Interiér tak spojoval starší stavební vrstvy s pozdějším, poměrně jednotně pojatým mobiliářem 19. století. Ve věži kostela byly původně zavěšeny dva zvony z roku 1844 od chebského zvonaře Josepha di Valle, které však byly v roce 1916 zrekvírovány pro válečné účely. V lucerně na báni věže býval navíc ještě jednoduchý umíráček. Později, po první světové válce, dostal kostel nové zvony z roku 1925 od firmy Richarda Herolda z Chomutova. Starší inventáře dokládají, že vybavení kostela bylo na svou dobu spíše skromné. Zápis z roku 1658 v knize církevní rady uvádí kromě dalších liturgických předmětů pouze jeden pozlacený stříbrný kalich, jeden cínový kalich a osm cínových lustrů – na poměry chudého hornického kraje ale i to nebylo málo. Pod kazatelnou stávala 103 cm vysoká pozdně gotická kamenná křtitelnice z 15. století, kterou zhotovil kameník z Teplé. Později dostala barokní vyřezávané dřevěné víko s datací 1773, korunované skupinou Kristova křtu v Jordánu. Kamenná mísa s datem 1775 je dnes uložena v jedné z chodeb premonstrátského kláštera v Teplé; stejný typ křtitelnice můžeme vidět také ve farním kostele sv. Michaela archanděla v Otročíně. K nejvzácnějším předmětům patřila 60 cm vysoká pozlacená měděná barokní monstrance z doby kolem roku 1700. Kolem paprskovité svatozáře se vinuly stříbrné úpony, na nichž spočívaly drobné stříbrné postavy Boha Otce se dvěma anděly a v dolní části i postava svatého Linharta. Na noze monstrance byly vytesány či vytepány okřídlené hlavičky andílků. Celý kus byl typickým barokním „solitérem“ – možná nepříliš velkým, ale výrazným, který dával liturgii kostela sv. Linharta slavnostní tvář.
Po druhé světové válce se osud kostela sv. Linharta začal lámat. Po nuceném odsunu německých obyvatel přestal sloužit bohoslužbám, zůstal opuštěný a bez dozoru. Co ještě nějaký čas odolávalo zubu času, dorazila lidská lhostejnost – interiér se postupně rozkrádal a ničil, až z někdejšího farního centra zůstala jen prázdná, chátrající budova. Zlom přišel 1. července 1950, kdy byly Prameny začleněny do nově vzniklého vojenského výcvikového prostoru Prameny. Ves s kostelem se ocitla za ostnatým drátem a většina obyvatel byla znovu přesídlena. Na počátku padesátých let se ještě část zařízení podařilo zachránit: varhany byly přeneseny do kostela sv. Anny ve Velké Hleďsebi. Na základě výnosu ministerstva kultury o svozu náboženských památek z rušených kostelů ve vojenském prostoru do muzea v Teplé byla odvezena i gotická kamenná křtitelnice. Cesta však nebyla milosrdná – ztratily se při ní podstavec i bohatě vyřezávané víko, takže do Teplé dorazila jen torzální kamenná mísa. Po roce 1954, kdy byl vojenský prostor oficiálně zrušen (k 15. srpnu), zůstal kostel už jen jako prázdná, těžko využitelná stavba. V témže roce dal vojenský velitel VVP příkaz k likvidaci veškerého dřevěného vybavení: lavice a jiné dřevěné prvky byly vyvezeny k potoku za kostelem, naskládány do hranice a spáleny. Symbolicky tak zmizelo „srdce“ interiéru, i když zdivo ještě nějaký čas stálo. Dne 6. března 1957 vydal Okresní národní výbor v Mariánských Lázních hromadný demoliční výměr na objekty v prostoru bývalého výcvikového prostoru Prameny; u kostelů trval na tom, že demolice je možná až po vyjádření církevních orgánů. V praxi to však mnoho neznamenalo. V roce 1958, na příkaz tehdejšího předsedy MNV Jaroslava Švehly, byla prázdná, zdevastovaná stavba kostela za použití buldozerů definitivně stržena. Při bourání si jeden z přihlížejících odnesl domů sochu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Ta po roce 1989 přešla do majetku městského úřadu ve Velké Hleďsebi a po restaurování dnes našla útočiště v soukromém muzeu na Manském Dvoře u Dolního Žandova – jako jeden z mála hmotných svědků zaniklého kostela. Na místě samotné svatyně dnes najdeme jen prázdnou plochu s nejasnými zbytky zdiva v terénu. Kdo ví, že tu kdysi stál kostel sv. Linharta, dokáže si při pohledu na zarovnanou planinu a pár kamenů v trávě alespoň v duchu domyslet obrys někdejšího duchovního centra Pramenů.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Linharta_(Prameny)
Zdroj: https://www.znicenekostely.cz/objekt/detail/13882
Zdroj: fotografie - https://www.znicenekostely.cz/objekt/detail/13882
Dojmy: Dříve nádherný kostel, který se bohužel dodnes nedochoval, a tak jsem si dovolil zapůjčit jeho fotografie.
